ze strnišť, oranic nefoukává vždycky,
srpnové slunce leží na lánech řepy,
krajině zploštil po mnoha porodech prs;
odpočívá tu nudně a harmonicky,
domečky vzadu pod stromy dělají dřepy,
na hrudi má však veliký modrý trs.

obratný kyčař dal mu zasvítit v šedi
umdlených barev unaveného léta,
jež zase přidalo jen tomu, kdo už měl;
žebrák se takhle hrabe v niklu a mědi,
jako zde oči v modru, jež u cesty zkvétá,
čekanko, kdo by na modré sny své zapomněl.

nejnešťastnější nečekává už na nic.
čekanko, čekanko, blankyte zatvrzelý,
na hrudi bolí a přece blaží tvůj květ;
čekanko u cest do nových slot a vánic,
věrnosti tichá, jsou-li, kdož zapomněli,
polituj život, na kterém zbytněla snět.