kraj velikánů. mizivý tvor,
karkulka bosá cupitá s hor
po kamenité stezce.
kolem jen hvozdy, bystřina, mech,
ticho a ticho, až zatajíš dech,
vidinou cupitá lehce.

v oblacích hore bliznice střapatá
kolébá hrdě svá nahá blezňata,
řekls: kraj velikánů.
ze stila pod ní cupe to děťátko,
proutek má na nepřátelské zviřátko,
kdo by však dal mu ránu?

obloha hřeje, chladí hvozd,
cesta je dlouhá dost a dost
tam dolů k černé tise.
karkulku bosou napadne snad,
že už má zase hlad, ten hlad,
to zvíře, jež bývá už v míse.

pod rudou fustkou však úsměv a nach,
na děťátka tu nečíhá vrah,
ještě ne, ještě ne – jen vadnou
a umírají tu pro málo,
když chudobě se uzdálo,
potichu... listem... spadnou.

potichu aspoň – ne v úděsu
strašlivých ran a otřesů,
ne po stech na ulici.
ne jako v guernici nebo šanhaji,
když krví děťátek mrhají
nestoudní loupežníci.