těch květů, květů nejvíce je líto,
i v mrazném jaru nutno rozkvétat,
a to, co něžného je uvnitř skryto,
se bez slunce a bez včel musí vzdát.

smutkem a šerem vegetace pučí,
co ovoce je v nocích zmařeno,
a přece zelená se dny, jež mučí,
a přece léto je nám souzeno.

ať hynou poupata a do hnizd sněží,
nic bez obětí nemáš na světě,
ať obloha se nepřátelsky ježí,
ta země naše přece rozkvete.

to dělá jednota a strašná vůle,
jež z větví, ze stromů se dere ven.
co zmůže mračen efemerní zvůle,
řád v souzvuk obrátí, až – přijde den.