domníváš-li se, že miluje vřavu,
hořící krov a hořící hlavu,
násilí, zmatek a krev,
že nenávidí z divoké žízně
po mstivém tanci na snopech sklizně,
když vyje karmaňolový zpěv,

mýlíš se, brachu, miluje ptáky,
červené víno a červené máky,
polední mír a večerní van,
píseň, již k pochodu zavýskne dav si,
ticho, jež usíná na čisté návsi,
radost a práci, nemnoho ran.

o poslední jen přístav se bojí,
o trochu místa v zeleném chvojí
s vůní a zlatem slunečních skvrn;
spálených stodol a chat je mu líto,
rozrytých lánů, kde kvetlo dřív žito
a teď čpí krví nasáklý drn.

a lidí želí, nevinných lidí,
žen, dětí, mužů, šťastných, když sklidí
své černé obživy nejistou hrst...
tu zří jen strašného netvora zmaru,
chapadla, chapadla sterého tvaru –
natáhne aspoň svědecký prst.