leckdo starosti a žaly cítí temně
jako křivdu, kterou páše na něm svět,
kterou páše lidstvo, obloha i země
na nevinném tvoru, jemuž churavět.

kolikrát však žaly, k ledu ukládané,
jsou jen marnivého srdce sobectví,
kolikrát se řinou smutku slzy slané
z marné ješitnosti bez protivenství?

jako poeti, jimž rostou ze soukromí
pampelišky písní kdesi nad vřavou,
pláčou bolestíni stranou těch, kdož lomí
rukama i srdcem nad hrou krvavou,

nad nenasytnou hrou nelidského tvora,
v nějž se mění člověk z matky zrozený;
marnou pýchou spjat a zločinů všech hora
sesouvá se s řevem na nevinné dny.

marno vážit žaly srdcí osamělých,
dokud stoupá krev a nářek děťátek.
kdo má na to kdy? kdo ze živých a bdělých
nechce stavět hráz, když ohněm vzplanul vztek?