prosáklá mlhami je mokvající hlína,
krkavec slídí s hrud, kde ještě žvanec zbyl.
jak staré rameno je sirá domovina,
když rybář před lovem půl vody vypustil.

pach břehů prohnilých se protahuje okny,
na holé víno psí se vrabci snesli spát.
les na šeď obzoru zdvih’ špinavé své cokny,
s nichž pozdrav poslední lze vranám krákorat.

co vzpurně brání se té zimě ochořelé
čekáním studeným a jasnovideckým,
to mlčí, mlčí jen a mlčí zatvrzele,
nepohne popelem, v němž zraje s jarem svým.

že tak to musí být, víš nezmaten a věrný,
bez marných bublin slov chléb smutku pojídáš,
chléb hořce blátivý, ne samožitně černý,
s nímž za stůl nejistý den ze dne usedáš.