kdyby bylo třeba modlitby,
jako je třeba lásky,
kdyby byly nutny úlitby
a nestačilo hladit dětské vlásky,

obětiště by tu stálo pod hvozdem
u vody dřímající,
pokorně bys přišel sem
se zapálenou svící
zbožného citu.

člověk se tu střetl s prasilou.
šuměla peruť hrdinného mytu...
jen káně zakvílí teď nad divočinou.
a přizpůsobila se břevna koloritu.

mlčky stoupá vegetační kryt,
povodeň krásy v horském klíně.
pomalu se chystá všecko pohltit.
a květy zrcadlí se na hladině,
úsměv té síly.

k čemu modlitba, kde lásky dost,
a kde je láska, oči promluvily.
srdcem se tu díváš v tichou horoucnost,
v praobraz všeho, co jsme vytvořili.

a v prasílu, jež trpělivě zahlazuje rány,
které naším šílenstvím jsou všude rozdávány.