když podle hvozdu kvete telekie
a zlatem vroubí cestu chudobných,
tu černá tisa jako velká zmije
se vyhřívá a leskne na ohbích.

jdou od jasini výletníci vzhůru
na učesanou apšineckou hať
a na okolu, nevelikou turu,
pít mléko ze salaše, ochutnat

i pramen tisy po maďarech zděný,
cos pro pohlednici a ilusi –
kdo kuráž má však, chodec neznavený,
hlubina láká, pojďme, soudruzi.

horilkou krása svidoveckých plajek,
hřebenů, kotlů, hvozdů, polonin,
zelená slavnost pod plapoly vlajek,
zpit do němoty matkou bude syn.

tu neví, co ho pudí divočinou,
zda pravěk v krvinkách či dnešní cit,
zda před civilisací prchá vinnou
či před člověkem, jenž chce rozdrtit –

a dole v chatách trnou zatím chudí,
zda suché léto nebo povodně
čekanku naděje jim vyrvou z hrudi,
zas na shnilém je ponechavše dně.