my haněli tvé rozmařilé choutky
a milovali kvetoucí ti tvář,
na líci měl jsi šminku panské loutky
a na rubu jsi zůstal proletář.

když korsem stádo krav se navracelo,
memento zvonců bilo na tvou plec;
ješitné město, jak jsi zapomnělo
na bídu, kterou skrýval svidovec.

po cizích cizí se ti vnucovali,
a jejich pýchu zrcadlil tvůj uh,
na jejich tvrdost hory žalovaly:
jízlivě naslouchal jim dobrodruh.

tam hore v horách vítr s bídou fičel
do židovských a ukrajinských děr;
u tvého purmy nad dorty jazz kvičel
k vínu a flirtu, sporu sterých věr.

tam hore v horách hladné děti mřely
a blekotaly slabomyslní,
v tvé panské džungli řečníci se přeli
o iluse, jichž nikdo nesplní.

a stejně chlubilo ses nonšalantně
pelechem cikánů a chudiny
i malým galagem, kde arogantně
se rozložily povltavské sny.

stavěly paláce, však bezejmenná
tvá země snila o kukuřici.
a zradu hřálos na prsou jak žena,
jež místo domova chce ulici –

bláhové město, oklamaná krásko,
jak šperk teď s tebe, hedváb strhali!
ubohé město, přes vše naše lásko,
jak dnes bychom se asi shledali.

obrána, znásilněna v strašné noci
v sloup nahý před svým syfilitikem,
teď stojíš a jen víš, jak bez pomoci
ty, užhorod, jsi zase ungvarem.

pod mostem uh by plynul olověně,
těžkou by slzu žalu pohltil.
jen hrst jsi zmaru, rostoucího denně
z pohany života a kladných sil.

jen zmaru hrst, jen smutek z vraždy jedné,
když dopouštěny jsou jich tisíce –
my však tě milovali: v ruce ledné
zbyla jen zvadlá snubní kytice.

a zbyla srdce vědoucí a věrná.
a v horách lid zbyl, který nezradí.
ungvare smutný, města trosko černá,
svět musí trpět, než se omladí.

v lednu 1939.