[ 26 ]
To ďas ví, jakou divnou logikou
se naši snové za chvil nočních řídí!
Co všechno spletou, jakou oklikou
útočí na ty nejslušnější lidi,
jak žerty, šaškovinou všelikou
vše strhnou v bláto – člověk, když tak vidí
jak čeládka ta vede hříšno si,
poslal by na ni Thuna s „výnosy“.

Jsem slušný muž: jak nebýt v rozhorlení,
když taškář sen tak v zbůjném násilí
docela ministry mi kreslí v snění
s oslími sluchy? Nebo za chvíli
před zrak mé duše, ve zlém vytržení
Zákrejse* kouzlí v krátké košili,
jenž strašnou rukou, v níž se chvěje metla,
rozhání revoluční „Nová světla“?

„Snem prý je život,“ řekl někdo kdysi,
„Sen životem,“ to kdos zas obrátil.
Jak takový chlap něco vymyslí si,
aniž kdy vlastně v tom kus smyslu byl!
Já s jedním mužem – byl to páter kýsi –
souhlasím v tom, že sen je ďábla díl,
vzduchový zmetek, zhouba duše jistá,
metafysický lotr, anarchista.

Mně zdálo se – což ovšem měl jsem říci
hned na samotném básně začátku,
než zodpovědnost vinu vrhající
já vlastenec a člověk v pořádku

___________
* Patrně nějaký strašný Husita, snad předek Zákrejse, pověstného ze století XIX. (Viz úvod.)
_________________________________________________

[ 27 ] chtěl odmítnout a s rozhorlenou lící
odmítám pro vždy; ani za řádku
zde nestojím já se svým přesvědčením –
a proto řek jsem, jak snů málo cením.

Já ve snu viděl u velikém šiku
na zaprášené rovné silnici
mohutné vozy Božích bojovníků
v rozlehlou dálku hromně dunící,
a svatá hrůza v tomto okamžiku
mou duši jala silou drtící,
jak před zjevením na zem jsem kles v ráz
a jako lístek osyky se třás.

Sudlice, meče, cepy, palcáty,
šišáky, štíty – požehnané zbraně,
ó líbal by vás ret můj dojatý,
jak na monstranc kdys já se díval na ně;
z musea znám je, visí rezaty,
zamčeny dobře v zaprášené schráně,
ach, vyšly z mody – zde však v slunci plají
a místo své a dobu svoji mají.

A kde jste vy, vy otci sršatí,
obhájci pravdy, přísní horlitelé?
(tak tážu se a cítím v závrati,
jak krev mi buší, každý nerv hrá v těle,
a již se chystám hymnus zpívati
v bezvadných slokách, rýmy přeumělé,
as „perly písní vrtat ducha šídlem“*
a Husiti mi měli býti zřídlem).

___________
* Zajímavý tento obraz vypůjčil si v XIX. století velmi obratný profesor Jar. Vrchlický jako skvost
_________________________________________________

[ 28 ] V tom čert, čert živý, jak jím s kazatelny
strašívá páter zbožné věřící:
na hlavě párek růžků viditelný,
jak op chlupatý, zlobu na líci,
pak známý ocas, jímž čert prozřetelný
opírá o zem suchou zadnici,
a rudý jako flanel jazyk z huby
se vymršťuje přes špičaté zuby –

tak vedle stojí: „nuže dívejme se!“
a dupne o zem známým kopytem.
A zrak můj k zřetelným se tvářím nese
na těžkých vozích, úcty pocitem
se hruď má plní, v čele kalich pne se,
jímž kněz, oděný černým hábitem,
těm vozům žehná v svaté chvíli této,
ó znám jej, znám jej – Rokycana je to.*

„Hm, Rokycana – inu, duška zlatá,“
povídá čertík, „liška podšitá!
Má sice v srdci stále kompaktata,
než jazykem je stále zamítá;
chce u císaře persona být grata
a vůči lidu zase Husita,
tu a tam rád se miliskuje s pány,
chce slovem: býti hezek na vše strany.

___________
pro nějaké pojednání. Nový doklad, že ta „původnost“ jeho učených zkoumání divně vypadala – což ostatně bylo i jeho současníky akcentováno.
* Zajímavo, že se Rokycana (viz obsah I. zpěvu) přízviskem nazýval „Herold“, jako dále Adámek = Malý Adam, Kasička = Engel atd. Ušlo Palackému i Tomkovi.
_________________________________________________
[ 29 ]A je. Jak jednou Napoleon Goetha*
si pochválí, tak o něm výtečně
řek císař Sigmund před očima světa:
„Nu vida, tedy člověk konečně!“
(Ó kdyby mohla kletá česká četa
atomy prachu jeho společně
pozřít a zažít – pak je v lásce mám –
děl císař, či jen myslil, nevím sám.)

Dar jazyka má; otce Žižku kdys**
pořádně spletl (doufám, žes to čet,
však o tom mluví dodnes dějepis)
a sám bys mohl tady uslyšet:
on řekne: „ano“ – a když výtka čís
jej stihne, dí: „ne, povídal můj ret –“
a proto bratří milují jej z duše:
On pavéza je, kopí jejich, kuše.“

„Proč bratr vedle je tak ustrojený,“
dím k čertu, pojav k němu důvěru,
„na těle nese župan staré ženy,
neskrývá v šišák rusou kučeru,
proč zrak má prorocky tak vytržený
jak hašiše by pozřel nádheru,
co šeptá asi blouznivými slovy
práčeti svému, mládci Penížkovi?“

___________
* Zvláštní divinací uvádí náš básník to, co se skutečně po několika stech letech stalo. Věštebný dar básníků!
** Naráží na známý úmysl Žižkův rozbořiti Prahu. Rokycana Žižku přemluvil, aby to nedělal.
_________________________________________________
[ 30 ]„To Sybilla je božích bojovníků,“*
mi praví čert, „ó žena obrovská,
ten zrak, ty uši, ten nos a dar jazyku
(dotace mohla být to čertovská)
žádnému nedán více smrtelníku
a nebude dán, taká královská
schopnost se lidem nesmí uděliti,
má-li bůh bohem a čert čertem býti.

Ta Sybilla vše vidí, všecko slyší,
vše cítí, chutná, čichá z daleka,

let ptáka vyloží i lejno muší,
že trne všední rozum člověka,
a Husiti v ní mají trefu vyší
a císař Sigmund toho nečeká:
Když sto mil odtud jenom trochu škytne,
ta Sybilla to bdělým uchem chytne.

Za doby války pěje ona žalmy
prorockým stylem, mrštným jazykem
rozdává při tom bratřím pochval palmy
a premie gest velkých, s povykem
když v bláto padne kdos, tu vzdychá: „Žal mi
je tebe, bratře,“ barví pemzlíkem

___________
* „Sybilla“, tedy žena hádavá. Sybillou skutečnou však nemohla být prorokyně Husitů. Do té míry nejsou prokázány styky našich „Božích bojovníků“ se starými pohanskými Římany. Husitská prorokyně byla asi kartářkou obyčejnou, jakých bylo v Čechách dosti. – Zase důkaz o středověkém původu básně. Středověk si liboval ve věštbách, proroctvích, černokněžnictví.
_________________________________________________
[ 31 ]mu jazyk, údy, štít i šaty z koží,
až je zas bojec bezhaný a boží.

Zná prorokovat: ona řekne zpříma:
„my vyhrajem!“ (a ježto vše tu má
vždy stránky dvě), hned za chvílinku hřímá:
„neb prohrajem!“ – a lid se zadumá
a čeká, čeká – pak jej podiv jímá,
že Sybilla ta vždycky pravdu má
a trne, vznáší oči zbožně k nebi
a tuze diví se té bystré lebi.

Krev neprolévá, nepatří to ženě;
a když přec někdy v bitvy rachotu
vypálí dělo – ihned neprodleně
i běsným vrahům v mírném šepotu
vykládá to a ono rozčileně,
že nerada tak, že má tu a tu
zásadu nebít, že ta rána milá
z papíru byla, a že netrefila.

A navzájem když někdy bludný šíp
ji škrábne trochu, mrazí jí to kosti,
tu skryje líc svou v sukně řásné cíp
a spustí kázáníčko o svornosti,
v níž prý by bylo všechněm lidem líp,
nač prý ty mordy, nač ty činy zlosti,
to její zvyk. Ten onen cynik z davu
dí, že má patu vždy, když ztratí hlavu.“

„Můj čerte, dosti,“ znepokojen pravím,
„dej mi už pokoj s touto Sybillou,
propasem snadno povídáním žvavým
ty druhé reky; vozy v tahu jsou;
[ 32 ]viz, rázné hlavy s vousem poletavým,
ó pohleď na zjevy těch kmetů dvou,
ty krásné brady! Zde bych chtěl se příti,
že tito dva jsou řádní Táboriti?“

„Eh, eh,“ čert kašle, „toho s bradou bílou
za koho máš?“

„Nu Prokop Velký, rek.“
„Cha, cha, cha,“ čert se řehtal mi vší silou,
„a zatím je to malý Adam,“ řek,
než dobrý bijce, duši má vždy čilou
a proudem času důsledně se vlek,
zdvih prapor, složil a zas zdvihl jiný,
jak čas to nes a gusto domoviny.

Byl papežencem, s pány jedl z mísy,
čas kázal – honem vale papeži,
a již se mezi pražské čety mísí
a bojuje, jak reku náleží,
a zas čas kázal, rek se znovu křísí
a s kališnickou táhne mládeží,
a čas-li přijde: rudý prapor zvedne –
je v povaze tak jeho předůsledné –

Být Prokopem? Ach, co by z toho bylo
pro toho reka? Trudný žití lán!
Jej vlastní vojsko u Plzně by zbilo,
pak padnouti by musil u Lipan,
pak víckrát z cifer neskládal by dílo
a parátním by bijcem nebyl zván
a nejhorší: za půlpáta sta let
by Vlček o něm trudnou drámu splet!“*

___________
* Zase proroctví. Stalo se skutečně. Váceslav
_________________________________________________
[ 33 ]„A druhý?“

„Hleď na slova zářivá
na jeho štítě, přemysli jen toto:
„My máme pěstě a vy kladiva,
osvětou k svobodě se bijme proto.“
Oh, humanista! Pěkně drtívá
rýpavou mládež, serve se s ní o to,
co svatého mu – svatým v každé době
jest podřipský ten heros jen sám sobě.“*

„Tys jízliv, čerte!“

„Jízliv! Ha, ha, ha,
dívej se, duško, dívej se jen hezky!
Zde Táborita, jemuž nesáhá
ni po kotníky žádný bijec český!
Mazán je bohem, jak to přísahá
Sybilla vždy, když meče jeho blesky
sypou se vrahům na ztrnulé šíje –
a jednou za rok rek ten vždy se bije!

A byť měl v štítu fajfku – znak to míru –
on rve se rád, a hrůzu kalicha

___________
Vlček (kvetl v druhé polovici XIX. století) napsal tragedii „Lipany“, kde zabil Prokopa Velkého podruhé. – O Husitovi, zde zmíněném, nelze říci skutečně ničeho více, než povídá básník.
** „Podřipský ten heros“ – bratr Špindler. Historie o něm neví. V haldě prastarých listin, spisů, dopisů a novin, které se chovají v Č. Museu, našel jsem, že on to byl, jenž chtěl reformovat český pravopis. Patrně mu gramatické vavříny kostnického mučeníka nedaly spáti.
_________________________________________________
[ 34 ]do dálných končin zanes v krve víru,
i v polské zemi dítě nedýchá,
když máť se zmíní o tom bohatýru,
to od těch dob, když polská pleticha
zaskočit chtěla reka toho lestně –
meč vyzubil – však zbil je všechny čestně!

Je hrozným v poli v radě hejtmanů
je moudrým, vážným. On řek krátce jednou:
„Nesolme!“* Roty našich katanů
sůl snědí sami, útroby jich zvednou
se strašnou žízní. Budou ve stanu
pít a pít, zpilí lehnou si neb sednou,
pak naše meče...“ z těch dob boží reci
co požívají, neslané jsou věci – **

„A vedle onen, který k praporu
se tiskne plecí?“
„Kašička ten, muž,

___________
* Podobné pasivní způsoby boje za nezadatelná práva národa byly patrně velmi dlouho oblíbenou taktikou vojů českých. Ještě v XIX. století čteme, že bylo vydáno heslo: Nekuřme! – dodělalo-li se jakých výsledků, nevíme ovšem při stručnosti dějepisných zpráv ani o tomto, ani o onom.
** Tuto zase ukazuje se, že přeceněným dílem jsou Palackého Dějiny. O bratru Grégrovi, vynikajícímu hejtmanu táborských – Palacký neví, Item o bratru Kašičkovi. Rodné jméno, jak již vzpomenuto, bylo Engel = Anděl (viz zálibu Husitů v jménech biblických); v jediné zprávě však, chované v museu, našel jsem, že od jiných byl nazýván i sám se s oblibou zval „Kašičkou“.
_________________________________________________
[ 35 ]feldvébl-manipulant Táborů,
jenž pohromadě drží tuto druž:
když zle je, otevře úst závoru
a olejovou na ně pustí tuš,
bouř sváru tiší, kompanie strojí,
obstará kuchyň, když jsou bratří v boji.“

Zjev podivný mou pozornost teď chyt:
ohromný vůz, v něm vidím rytíře,
na jehož plecech vidím těžce tkvít
cos jako dva hrozné rybí měchýře
nadmuté bílé – začnu zrak svůj třít,
vždyť podobného cos je k nevíře:
jsou balony to, jimiž snad se lítá,
a kde to vzal ten čacký Táborita?

„O homo stulte, kříž to s lidma těma!“
sprásk pracky čert, „rci, neznáš lidské plíce?
Když v hrudním koši chudák místa nemá,
tož na kšandy je dá a na petlice
a tak je vleče bojů peřejema,
v žár slunce, v déšť a v divé metelice,
jak jeden svatý, který klidně kdes
svou usečenou hlavu v ruce nes.*

Než bratr Dyk i jinak vzorem jest,
jak člověk totiž; všecka úcta před ním,
kat karbanu a milec jara, hvězd,
hajitel vdov i panen; dechem sledním

___________
* Narážka na sv. Diviše a doklad, že byl neznámý básník velmi zběhlý v legendách a životech svatých a světic božích
_________________________________________________
[ 36 ]ti bude hájit potlačenou čest –
nu, bych to zkrátka řekl slovem jedním:
muž mého srdce. Bojců ensis, murus,
integer vitae, darebáctví purus.“*

„Kdo onen zamračený Husita,
jenž jaksi zdrcen na voze tu stojí?“
Schismatik, bludař. Vztáhl, necita,
k Sybille ondy drzou ruku svoji
a nařk ji z soulože. Však omyta
nevinost její byla na souboji,
jejž reci svedli: Rokycana, jiní
div nezbili ho. Bude hodným nyní.“**

„Ký divný vůz to? Muži divocí
zatrpklí, tiší – co jim schází tady?“

___________
* Upozorňuji co nejdůtklivěji lékařskou fakultu na tuto přírodopisnou záhadu. Pokud mi známo, člověk nosící své plíce mimo svou hruď nikdy více se již neopakoval. V existenci bratra Dyka ovšem pevně věřím, ač jsem v historii jinak o něm pranic neslyšel. Dle zprávy básníkovy nevadily mu podivné plíce nikterak, aby nebyl hodným člověkem. Upozorňuji však, že se tento husitský hrdina Dyk nesmí zaměňovati s jiným Dykem, jenž se zval Viktor, žil v XX. století a vynikl jako neobyčejný praktik a diplomat.
** Mezi husity bylo mnoho rozkolníků. Zde uveden zejména bratr Kaizl. A zdá se, že „hodným“ potom skutečně byl, jak vysvitne z jednoho ze zpěvů následujících, a protože se také neví, že by byl utvořil nějakou svou sektu.
_________________________________________________
[ 37 ]„Nic víc než otec. Jsou to Sirotci,
již k hejtmanům se nezvou do porady,
teď užírá je touha po otci,
ač neměl nikdy jej ten hlouček mladý,
a pak jej tráví bázeň vrchovatá,
že hejtmani přec přijmou kompaktata.“

Dívám se na ně: bratr Šamánek,
Šíl, Krumbholz, Purghart, čert však už mne dlube:
„Hleď, na voze zde samotinký rek,
statečný roháč, pan Jan roháč z Dubé!“*
„S tou frisurou?“ já nesměle jsem řek,
a čert se na to jenom zlostně škube:
„Pan roháč,“ dí, „jenž jak lev na svém tróně
na voze sedí nebo na Sioně.

Z ruk mozolných si Sion vystavil,
ten bojec boží, jako Rokycana
a v dálné kraje Tábor proslavil
jak bratr Grégr: Sigmundova pána
v urputném boji lítě zkrvavil,
ta čest mu budiž po vše věky dána.
Kam po světě jen jméno Hompesch** vniká,
jde hrůza sionského protivníka.“

___________
* Byli patrně mezi Husity Roháčové dva a oba měli patrně svůj „Sion“. Jeden svůj Sion ztratil a byl pověšen, druhý ne – bohužel, pravím, bohužel proto, že bych nebyl nyní v rozpacích, kdo to byl tento roháč, o němž pěje básník. Aby jakýsi rozdíl byl činěn a čtenářové si oba Roháče nespletli, dovoluji si malou opravu: píšu totiž jmeno tohoto Roháče jenom s malým „r“.
** Hompesch byl buď Maďar nebo Polák nebo
_________________________________________________
[ 38 ]„Viz dál! Toť Pacák! Vyšel z Kutné Hory,
kde bylo stříbro, Němci horníci,
šosatý kabát zavřel do komory,
vzal přilbu, oruží, meč v pravici
i vypaluje Sigmundovy dvory
a kostnickou mstí strašně hranici –
postava malá, ale duše smělá,
že špýchar příbytkem by míti měla!“*

A vozy jedou, jedou, jedou. Muži
posupně z nich se na svět dívají.
Ten navleká své tělo do oruží,
ten palcát čistí, ten tam potají
tře vonou mastí drsnou svoji kůži,
ti dva zas bratrsky se vískají –
v bitevním šiku, za vlast ve zápasu,
nebylo ovšem na ty věci času.

Zjev lahodný! Do divé melodie
zapadá jemný selankový tón:
Tam Husitka se k Husitovi vije,
a jako mocný javor stojí on –

___________
Němec a protivník bratra roháče (s malým „r“). Více jsem nevypátral.
* Rod Pacáků kvetl ještě v století XX. Našel jsem docela, že jistý Friedrich Pacák byl cislajtánským ministrem ve Vídni, nad čímž se jeho slavný, zde opěvaný předek jistě v hrobě obrátil... Ano, běh časů! Zdeněk Kaplíř ze Sulevic, vnuk bělohorského mučeníka – obráncem Vídně, potomek Pacákův, muže Husity – obráncem centralistické ústavy! Smutné doby prožíval náš národ kdysi a smutných překvapení se dožil!
_________________________________________________
[ 39 ]oh, obraz plný luzné harmonie
ti táboritští Baucis, Filemon!...
Čert jaksi kosmo k vozu tomu zřel
a tiše skoro opatrně děl:

„To bratr Schwarz a sestra Schwarzová.
On jesti právem jedním z podobojích
a ona právem žena rekova*
provází muže v štrapácích a bojích.
Kde nedostačí ruka mužova,
tam ona tne – a kát se z hříchů svojich
ten může, koho stihne třeba maní,
špičatou hroznou vládne ona zbraní.

Viz na voze tam reka mladistvého,
v šišáku lesklém, v čisté košili!
Do zadu otočena hlava jeho
a proto státník ten se nemýlí,
je vidný na zad, dohádá se všeho,
co právě bylo – chladné Semily
jsou Betlémem, kde uzřel světlo světa,
a Poděbrada má v něm tato četa.**

___________
* Víme o ženách husitských, že válečnicemi byly. Zde poprvé se vyskytuje jedna plným jménem.
** Vidno, že potomní slavný král český Jiří Poděbrad („Kramář“ bylo asi přízvisko jeho) pocházel ze Semil – zase jeden z ohromných převratů, jež báseň naše způsobí v českém dějepisu. Zajímavo je, že „viděl do zadu“ a jistě ne bez příčiny a důvodu vykládá básník okolnost tuto tím, že měl otočenu hlavu na zad. A poněvadž se o Poděbradovi ví, že státníkem byl, musilo zajisté býti to, co v básni označeno je, úslovím „vidný na zad“, kar-
_________________________________________________
[ 40 ]Zde prázdný vůz! Hleď! Bratra Sehnala*
prý místo. Jeho nezná nikdo z bratří.
Jen v žoldu den kás ruka nekalá
se v řadě druhých nastavených spatří
a o té ruce pověst povstala,
že jistě bratru Sehnalovi patří – –
nepatří, patří – je to záhada,
kde není bratra, tam čert nehádá!“
– – – – – – – – – – – – – – – – – –**

„Buď pozdravena hromným mojím řevem,
houfnice těžká, spáso národa,
tys tlama lví, jež bouří svatým hněvem,
ty rodíš mládě, jež je svoboda,
kdo slyší tě, kdo kojen tvojím zpěvem,
ten vrahu duši nikdy neprodá –
ó lide český, duch slovanský žije,
jen pokud toto dělo vrahy bije!“

___________
dinálním požadavkem těch dob na každého vynikajícího státníka. Leda že by řečený mladík nebyl ani státníkem, ani Poděbradem, a toto místo bylo by pouhým výsměškem básníkovým, jenž, jak jsem už několikrát podotkl a ještě častěji podotknu, nehleděl na reky své okem zrovna nejblahosklonějším.
* O tomto bratru v historii vůbec černé mlčení. Není divu, když dle zprávy básníkovy byl již svým současníkům jakýmsi mythem.
** Označuji tuto samovolně mezeru. Zde neznámý básník pochybil. „Božích bojovníků“ bylo ještě více, než zde dosud vytčeno. Podle stavby celého I. zpěvu jest označené místo jediným, kde by se vynechaní bojovníci mohli vtěsnat.
_________________________________________________
[ 41 ]Tak zdravil jsem – dle dobrých básníků
houfnici marianskou; lotr ďas
dle pekelného svého návyku,
jenž vznešené hned zvrátí v drzý špás,
smál se mi tuze, špičkou jazyku
sem a tam šlehal – zatím kolem nás
ohromný vůz, na kterém ona byla,
se těžce bral, až kola rachotila.

„Víš-li pak, jak se houfnice ta dělá?“
„Nu, čerte, řekni.“
„Díra vezme se,
skutečná díra, prázdná, prázdná zcela
a kolem ní se dužin nanese,
jež broncují se, až ta masa skvělá
jak ryzoryzí zlato leskne se –“
„Fuj, čerte, třikrát za tak starý vtip.“
„I čertu o ní těžko dít cos líp.“*

A čert se směje: „Nuže, nelením
ti říci více. Hleď na její tělo.“
Jak ten, kdo trápen zubů bolením
obváže šátkem hlavu, líc i čelo,

___________
* K těmto velice důležitým a zajímavým slokám mohl bych podati řadu ohromných historických a statistických komentářů, což nečiním jednak, proto, že vydám již často zmíněné knihy, jednak, že by se kazil čistý požitek naší drahé památky. Poznamenávám jen proto, aby mi nebyla vyčtena ledabylost a ignorance. Poznámku tuto právě uvedenou račiž si připamatovati čtenář při každé sloce, kde jiné poznámky není.
_________________________________________________
[ 42 ]tak vidím podvázané s uměním
ohromné křídlo, jež má ono dělo
a udiven se nachyluji k čertu:
„Jak rozumět mám takovému žertu?“

„Tak,“ řekl. „Přišla jednou doba krutá
na boží bojce. Tlupa křižáků
je měla v pasti. Kopí dobře kutá
mířila na ně. Rovna přízraku
smrt stála podál, lebka její dutá
se kývala – až hrůzno diváku –
však bojovníci boží vzpjali síly
a jako vždycky čestně zvítězili.

Pomněli Žižky, jak na hoře jisté*
rozprostřít kázal ženské zástěry –
– však znáš to as – i vzali prádlo čisté,
kapesní šátek, tábor veškerý
se skupil kolem – nyní, vrazi, vizte
tu sílu pevné v sebe důvěry –
svázali křídlo! Vrahy úžas chyt,
a strnulými protáh boží lid.

Tak šátek zůstal. Jest jim svatým znakem,
praporem, heslem, mocnou záštitou,

___________
* Svědčí o veliké kombinační fantasii těchto Husitů: Poněvadž Žižka dal rozestřít na svahu hory ženské zástěry – podvážou oni kapesním šátkem křídlo svého kanonu. O předkové naši důmyslní! Jinak tato historie o podvázání jest dosti známa. Poněkud pozměněna zachovala se až do XIX. století ve vtipné frási „podvázané křídlo“.
_________________________________________________
[ 43 ]od těch dob dělo už jen prachu mrakem
střílívá. Koule nebezpečny jsou
a zbytečny, jak dobrým bystrozrakem
Sybilla míní. Černí pokrytou
zříš četu kol? Toť bratři kanonýři,
jenž dělo čistí, naplňují, míří.

Zde bratr Tůma, nazván Krvavý.
Muž všestraný je bojcem, kazatelem,
zná lebky bít, že víc je nespraví
ni anděl s nebe, mistr v slově vřelém,
lid roznítit zná proti bezpráví,
je každým dechem víry hajitelem:
ó lide český, hrr jen na ně, na ně,
bij, tepej, neživ, k předu, jmenem páně!

Zde bratr Schulz, je postrach rozkolníků,*
domácích škůdců; nezmar zázračný,
stokrát mu vetkli mezi žebra dýku,
stokrát už ráj ho jímal oblačný,
on stokrát vstal na úžas protivníků
a krve zrádné vždycky přelačný,
vrh stokrát v boj se – řídké jubileum,
on zkrášlil vlast – patria, orna eum!

Tu bratr Holeček.** Jsem čert, však milo je mně
vše vznešené. Hleď toho Husitu

___________
* Jistě zajímavá figura dějepisná. Jenže nevíme o ní ničeho, než co v básni stojí. Snad nyní mladí čeští historikové obrátí zřetel svůj k této době a objeví prameny, z nichž by se nádherná studnice našich zasutých reků a dějin naplnila.
** Též neznámý bratr. Snad příbuzný Pro-
_________________________________________________
[ 44 ]jak myš chudičká dálná slávská země
už dobrých třicet roků živí tu –
oh, Černá Hora rodí statné plémě,
jsou chudáci, však v hrdém pocitu,
pro statnost všechny síly nasazují
a stipendiem jej zde vydržují!

On jest jí vděčen, pravda; viz teď, viz:
troufalé práče (po otci je zván
Hořica,* tuším), na potulkách kdys
zabloudil v onen chudý země lán,
teď v kruhu práčat celý cestopis
povídá o tom – a ví sám bůh pán,
ušklíb se nějak – černohorský rek
mu ihned vlepil rázný pohlavek.“

„Zda zrak mě šálí,“ vzkřiknu vzrušen teď,
„hleď, čerte, muž ten, známá mi ta hlava,
po stranách klapku má, ó čerte, hleď,
jež plachým ořům na oči se dává,
ó rychle, rychle, dej mi odpověď,
toť on, toť on, hle, jak ta ruka pravá
strunami velké těžké lýry bloudí
a melodie jakési z ní loudí!“

___________
kopa Holého (Holý – Holeček). Jinak podává jeho případ, tuto uvedený, dojemný doklad o účiné vzájemnosti slovanské rodiny již v patnáctém století.
* Upozorňujeme na Homerovskou přímo důkladnost našeho básníka. I tuto nepatrnou komickou figuru episodní poznamenal jmenem!
_________________________________________________
[ 45 ]„Toť on,“ děl čert, „jenž Písně otroka*
těm bojcům pěje. Tyrtaj jejich boje.
Klapky mu dala chasa divoká,
by nezřel bandu, která okolo je.
Tak pěje, pěje slepě, z hluboka,
prý působí to dobře v širší roje –
však kdyby prozřel – on je poet pravý,
on bil by lýrou o ty pusté hlavy!

Ó žel, proč zbloudil?! Proč že zlaté struny
neladil k poctě děv a rytířů,
vesnických zvonů, tiché v borech luny
neb milujících v nivě pastýřů?
Mně milejší je taký poet juný
než Homer táboritských krunýřů,
jenž hluché duše plní zpěvem svým –“
„Jsi ale, čerte, sentimentálním!“

„Tu bratr Kalaš, přísný bohoslova**
liturgik znatel“ –
„Čerte, teď už však

___________
* „Nic pod sluncem nového.“ V XIX. století jásali naši předkové nad „Písněmi otroka“ básníka Čecha – a hle, podle této zprávy existoval rhapsod, Čech, jenž též „Písně otroka“ zpíval. Patrně se podobné zpěvy líbily nejen Čechům starým, ale i prastarým.
** Bratr Kalas se jen jaksi kmitl tuto. Škoda. Mám jakési důminky, že byl totožný s bratrem Kabátníkem, který putoval na východ hledat církev sv. Cyrilla a Methoda. Smrt jeho, o které básník později pěje, by ho byla zastihla, když se vrátil z cest a chtěl znovu vstoupnouti na vůz...
_________________________________________________
[ 46 ]chci míti pokoj. Výklad tvůj se snová
hlemýždně trochu. A já ubožák
propás řad vozů. Soukáš hloupá slova
a poslední mi mizí v prachu mrak,
než tu se ještě něco cestou šťárá,
patří k nim také tato bídná kára?“

„Mám mlčet a už zas se v novo ptáš?
Ach, tato kára, tajný arsenál
Krvava Tůmy. Dobrý bojec náš
má druhů svých a má tu vlastní kal,
v němž v sobotu (den čištění to váš)
vypírá zrady, mdloby, hnisu pal –
a bojci boží, ač jsou na ni hrdí,
říkají tajně, že přec tuze smrdí.

Viz za ní druhá! Jako malé tele,
jež neodběhne v dálku od krávy,
ta menší zde se drží obezřele
té, jíž caruje Tůma Krvavý,
ač malá je, té velké stačí skvěle
a bojcům zápach její voňavý
je na zemi i vodě stejně drahý:
on kanál připomíná matky Prahy!*

Je legitimním děckem káry oné
a latrinou hlav čackých Husitů.
Ji splodili kdys v jedné chvíli vonné
Pacák a Sehnal v temném úkrytu,**

___________
* Dojemná analogie s Homerovým „mráčkem kouře z Ithaky“ z Odysseje.
** Že by dva rekové a obyčejná smrdutá kára jakýmsi mystickým souložením zplodili káru dru-
_________________________________________________
[ 47 ]však otcovství své, hlavy bezúhoné,
přísežně zapřou vždycky v chvíli tu,
když zlobí se i bratři v okolí,
že páchne to víc než dřív kdykoli.

Též práče oba reci najali,
jež jí část lepší sama sebe dává:
Klofácius,* to mládec troufalý,
ji mozkem, slinou svojí nepřestává
krmit a krmit** – vrahů v přívaly
pak plnou rukou hází to a mává –

___________
hou – k také fantasii se nepovznesl ani Homer, ani Ariosto! Ovšem, nenaráží-li tu básník na nějaké duševní perverse bratří Pacáka a tajemného Sehnala, jež byly současníkům asi velmi známy!
* Vysoce zajímavé místo, na něž zvlášť upozorňuji: Ukazuje, že humanisté byli v Čechách již v století XV., ba v samém ryku husitských válek. Jméno tohoto hrdiny krásně ukazuje jednak doklad na nomen-omen, jednak rozmnožuje řadu zlatinisovaných jmen našich humanistů (Špalek = Spalécius, Klofáč = Klofácius).
** Metafora na pohled dosti záhadná – ale okamžitě jasná, vzpomeneme-li na pelikána, krmícího mláďata svou krví. Zplozená kára (básník pokračuje v obrazu z předešlé sloky) má animální život, tedy také hlad; bratr Klofácius pak ji krmí tím, co má nejdražšího, mozkem – jenže s tím rozdílem od pelikána, že jí to v následujícím řádku zase vezme a hází po lidech – – básník tím patrně chtěl naznačit humání stránku božího bojovníka a humanistickou mladého vzdělance.
_________________________________________________
[ 48 ]buď sláva tobě, mládce čilý, jarý
a práci tvojí nejkrásnější zdary!

Tys dobře pochopil svůj úkol čistý
hned v jaře žití! Tam, kde Tůma sám
svou dráhu končí, vstavils krok svůj jistý
a pyšně čelo vznášíš ke hvězdám!
Vlast znamená tvé jméno v dějin listy,
tys pomáhal jí stavět slávy chrám –
jen dále pracuj, čacký bojovníku,
jenž nemá rovna v řadě vrstevníků!

Ostatně je v tom luzná symetrie:
Napřed je palcát, jímž se jménem páně
do lebek vrahů za hranicí bije –
vzadu dvě káry, odkud zase bráně
jednotu vlasti, husitský voj lije
na čela, oči, temena a skráně
domácích škůdců mok ten smrdící –
toť vidno: každým coulem chlapíci!“*

– – – – – – – – – – – – – – – – –
Dohřměly vozy... Arsenál se ztratil
v šedivém prachu. Dálné hučení

___________
* Přítomná sloka je nesmírné důležitosti: dává nám nahlédnout v organisaci a způsob husitského válčení tak praegnantně, jak úsečně a krátce: palcát proti vrahům, nevoné věci proti rozbojníkům domácím. Při bližším pozorování a důkladnější úvaze nelze odepříti Husitům jistou stupnici v způsobu boje a řekněme hned: proti vrahům bezohlednost, doma jakýsi zostřený humanismus.
_________________________________________________
[ 49 ]mi znělo v sluch. A teskný cit mne schvátil,
to z toho čertovského mluvení,
já Husity si maloval vždy, zlatil
a on s nich takto strhá třepení,
i ptám se ještě rety třesavými:
„Což bratr Žižka není mezi nimi?“

„Slep každý je, však Žižkou nikdo z nich,“
se zubí čert, „než, prosím, tuto větu,
nečítej v účet vtipů ďábelských,
ta není moje, ač mi sjela s retu,
já vzal ji z panny Krásnohorské knih
a jak jsem vzal ji, tak teď, prosím, je tu,
ač autorka by také zde být měla,
vždyť Husitka to čistokrevná celá.*

Při panně té mi jedno divno jen:
své celé žití ona bojovala,
tož v ležení vždy byla noc i den,
a manévry tak mnohé prodělala,
a známe přec, jak křehká ctnost je žen –
než ona přec jen pannou zůstávala
a zůstala – to, prosím, ctnost je tuhá,
dnes nedokáže to už po ní druhá!“**

___________
* Rod panen Krásnohorských zachoval se až do XIX. století. (Viz úvod.) Pramáti rodu toho byla tedy již čilou Husitkou.
** Tentýž vtip, svědčící jinak o tom, že husitská doba nebyla dobou asketů, udělal Voltaire o panně Orleanské. Bylo by zajímavo vědět, znal-li Voltaire náš Rukopis Vinohradský, a jistě že znal, neboť tak markantní náhoda shody jest vyloučena. Existuje snad nějaký opis ve Francii?...
_________________________________________________
[ 50 ]„Frivolní čerte,“ bouřím v rozhořčení
a ženu se po špatné potvoře –
on vybuch v smích: „Můj vtip to, prosím, není!“
a jedním skokem byl kdes nahoře – –
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
a tak jsem vytrh z hloupého se snění,
otevru oči, měsíc v prostoře
mé jizby tančí... tedy ještě čas...
i leh jsem na bok a spal dále zas...