[ 74 ]
Kde je kniha, jež by
mohla obsáhnouti,
co ti bojci boží
řekli na své pouti?

Já jsem špatný Homer
velkých bojovníků,
leniv, povím všecko
v jednom okamžiku.

Jako bratr Grégr,
jako Rokycana
přijeli a stejná
pocta jest jim vzdána.

Kázali: ten s ohněm,
ten zas v slohu velkém –
jako Rokycana,
jako Grégr celkem.

___________
* Co by toto hromadění cifer mělo znamenat, dopátrati se nebylo mi možná. A tak nezbývá, než přičísti tuto a podobné záhady k oněm místům slavných literárních děl, jichž smysl zůstane na věky temný. Není to ostatně jediné místo beze smyslu v české literatuře: Spisy a badání Jaroslava Vrchlického, proslulá ornithologie Adolfa Heyduka (oba kvetli v století XIX.) mají takých míst spousty nekonečné.
_________________________________________________
[ 75 ]V jádru to však bylo
o vojích, jež vždycky
potřel božích bojců
houfec energický.

Z Nalžova pán zdrcen,
zničen z Talchov kníže,
i Klimáska vojsko
země prach už líže.

S novou četou strojí
Kazimír se v pýše –
vše to každý řekl,
jak ti dva tam výše.

Lid jim také jásal,
přisáh bojovati
a s božími bojci
věrně vytrvati.

Ovšem že to bylo
jako život v normě:
v jádru jeden tentýž,
pestrý jenom v formě.

Na příklad když přišli
potom prosebníci,
každý jinou bolest
nesl v duši chvící.

Dobří veteráni,
ohněplné dušky,
chtějí povolení,
že smí nosit pušky.

[ 76 ]Čacký místní Sokol
chová přání sladké,
by směl nosit šavle,
třeba jenom krátké.

Přišli jednotlivci,
úpěnlivě ždali,
by jim to a ono
bratří vymáhali.

Ten měl syna v Bosně,
chtěl jej míti v Praze,
ten chtěl dostat poštu,
ti snili o dráze,

ti zas žadonili
pro ves garnisonu –
už si na ta všeckna
přání nevzpomenu.

Ostatně, co na tom,
bojci boží dbalí
pozorně si všechno
do notesů psali.