[ 77 ]
E. Z Vídně, dne 22. října.

Dům byl nabit. V plném lesku
divadlo se zastkvívalo.
Z venku hučel řev a lání
kolem uzavřených kas.

V moři hlav jsme letem shlídli
Dumbu, Šroma, radu Hlávku,
kníže Sanguzsko dlel v loži
a s ním maršál Haliče.

Parter naplnil se záhy;
amici et inimici
vítali se stiskem ruky,
roztomilým úsměvem.

Kuenburg a Wodzicki se
objali a políbili, –
v tom už znělo ticho, ticho!
premiera začala.

___________
* Kapitola tato zdá se býti na prvý pohled konfusní, s celkem nesouvisící. Není tomu tak. Neznámý starý pěvec získal tím účinného kontrastu. Mezitím, co se v Čechách zápasilo za nejdražší statky národa a lidstva, bavila se Vídeň operou a divadlem. Že naše umělkyně tam spolupůsobily, že nebyly tam, kde vlast velela státi, je ovšem nanejvýš žalostno. Ale nebuďme soudci přísnými nad popelem svých předků!
_________________________________________________
[ 78 ]Nový tenorista vystoup
malou černou tašku nesa,
a sbor jeho následoval
ve slavnostním úboru.

Statný, silný, s velkou pleší,
na ní zbytek hnědých vlasů,
silné kníry dávají mu
energické vzezření.

Disponován byl dost dobře:
řeč má trochu polský akcent,
hlas je vytrvalý, slušný,
jenže trochu nezvučný.

Těžkou partii svou zpíval,
jak by byl tu dávno doma,
hromný potlesk odměňoval
zvláště pěkné pasáže.

Než tu nutno zmíniti se
o tom celém zpěvném díle,
o úlohách, o rodačkách
našich, jež tam působí.

A tu s bolem konstatujem,
že, ač autorem je Slovan,
v celém kuse nenašli jsme
ani noty slovanské.

Vídeňákům líbiti se
bude asi tato hudba,
autor rozhodným je žákem
Taaffa, mistra valčíků.
[ 79 ]Obsah libreta již ondy
sdělili jsme – stará látka,
jak don Juan svádí ženské,
staré, mladé – kde kdo je.

Mistr Taaffe látku tuto
sbásnil v různých melodiích,
vederemo, jak s ní dlouho
jeho žák teď vystačí.

Toto opus je dost slušné:
Prvý akt je přímo vzorný,
výtečně tu v hudbě podán
prvý odpor žen a chlad.

Slečna z Kuenburgu pěla
part svůj studeně a tiše,
sotva že jí rozuměno
bylo v předu v parteru.

Za to slečna Heroldova,
bohem pomazaná diva,
zpívala, že mrazné chvění
přebíhalo po zádech.

Integra jsouc scelerisque
pura luzně odmítala
s pravou ženskou důstojností
lákání a nástrahy.

Ministři tři, hofrátů pět
až do konce vyslechli ji,
některý i místy tleskal,
jeden hodil kytici.
[ 80 ]Taktéž slečny Adámková,
Stránská pěly velkolepě,
slečně Stránské zvlášť se daří
ironické pošklebky.

Za to kloudného cos těžko
dít o interpretkách druhých:
Hohenwartce, Pattaiové,
Steinwendrové, Zaleské.

V umění to misera plebs
bez hry, hlasu, bez přednesu,
palma hry jen právem patří
našim slavným rodačkám.

Slečna Kaizlová též pěla;
necessitate coacti
chcem se dotknout tuto hádek,
jež se vedly nedávno.

Kritikové, slečně blízcí,
ba, jak zdá se, slečna sama,
nesli v forum veřejnosti
dávný zákulisní spor.

Slečně Heroldové láno
bylo inter extra muros,
že prý pěje příliš měkce,
fistulkami, falešně.

Ona aura popularis,
jež prý se kol slečny nese,
[ 81 ]svádí prý ji s vážné cesty
uměleckých studií.

Nuže, dnes tu vyznat chceme,
že je slečna Heroldová
umělkyně každým coulem
jako slečna Kaizlová.

Ba že, meritorně vzato,
kovovým svým plným hlasem,
uměleckým provedením
zcela jistě předčí ji.

Staré slovo Horacovo:
Carthaginem esse autem –
v plné míře právem platí
o té božské pěvkyni.

Toto suum cuique jsme
z referentské povinosti
na národní naší roli
konstatovat musili.

Celý kus se hrál pět hodin
za trvalé pozornosti
na všech stranách, na všech místech
v naplněném divadle.

Podle všechněch předpříznaků
udrží se na jevišti
tuze dlouhý čas – však možná,
že se neudrží též.
[ 82 ]Český lid však může čekat,
jeho politický rozum,
jeho vzácný zdravý instinkt,
jeho velká kultura,

– – – – – – – – – –

a tak dále a tak dále,
šest je toho ještě sloupců,
v nichž svůj vlastenecký zápal
pan E. nechá plápolat.*



___________
* Můj vzácný přítel, slovutný učenec Yzop Pero, jenž s neobyčejnou ochotou rukopis pročetl, míní, že by tato kapitola a některé z narážek v kapitolách příštích – mohly býti padělkem ze století XIX.! Analogický případ s ubohým neviným Hankou – ptám se zde p. Yzopa Pera veřejně: Který z básníků století XIXtého byl vůbec s to, aby něco podobného dovedl? Který? Který? Jsem přesvědčen, že odpověď mi bude vždy dluhována. A tak nutno vzíti kapitolu tuto jako odkaz nám daný dobami dávnými a klásti ji časům budoucím jako tvrdý oříšek k rozlousknutí.
_________________________________________________