A prší, prší... Jak by byla milá
na modrém nebi oblaka ta bílá –
ne k vůli mně. Zřím v zamračenou pláni
a vzpomínám na drobnou, slabou paní:
po šesti letech vyjela si zase
do rodné vsi: jak dítě těšila se,
že uhlídá pláň nebes modrou, svěží
a bílá oblaka jak po ní běží –
vždyť do domu jí slunce nezapadne,
má jenom práci, oddechnutí žádné –
jak těšila se... Zatím šeré nebe
a žádné slunce. Zima v duši zebe –
už podzim táhne... ona se zas vrátí,
po modrém nebi bude tesknívati,
po bílých mráčcích
aspoň čtyři, tři dny
nechť skanou ještě v tento počas bídný!