T s K si časem plet a řek,
když ještě byl syneček malý,
Koníček místo Toníček:
tož tak jsme mu vždy říkávali.

A jak už bývá: nejmladší
byl mazlík celé familie:
my měli jsme ho nejradši,
Koníček v našich srdcích žije.

Šel podle nás životem tím
všem milý ten, jenž navždy dřímá,
s úsměvem melancholickým
a s očima vždy laskavýma.

Ach, nelitostný osud pás
po tom, jenž v stínů kraj se schoval:
zhasínal čtrnáct dní než zhas,
a není, kdo by nelitoval.

Jen já, jenž kruté srdce mám,
výčitku za ním posílám:
nás na konci životní pouti
neměls, Koníčku, předběhnouti!

Šel jsem – dnes prach a ssuť –
vždy spravedlivou poutí:
Tvá vůle, Pane, buď,
bylo mi poslechnouti.