Jalové dny

Noviny ráno... jedny, druhé, třetí...
slov pluky... zpráv je celá armáda...
zrak přehlíží je... shora dolů letí...
a člověk rozmrzen je odkládá...

Snad telefon se ozve... Ano,volá...
Ne, to je omyl... Prosím, odpusťte...
A za chvíli zas někdo: Holá, holá.
Obecní dům tam? Ne, ten není zde!

Pak řinčí znovu: V sobotu je schůze.
Přítomnost Vaše bude vítána –
věc důležitá – Je mi líto tuze,
jsem zadán od večera do rána.

Je chvíli ticho. Snad že někdo přijde
se zvěstí o tom čemsi čekaném.
Nic. Listonoš. Ach, co zas píší lidé.
Zdá se, že to, co přijde každým dnem...

Ba, že tak... Ctitel rád by ňáké místo.
Dál prosba, podobenku s podpisem...
Co politice říkám, zdá se jisto,
že jak dřív jde prý všecko tam a sem.

Ten míní, že bych moh teď sestaviti
knih dobrých výběr, jenž by měl být čten.
Zde studenti: mám čestné členství vzíti
při bálu jejich – šek je přiložen...

Atd. Přijde div, jejž denně čekám?
Čas nejvyšší, tak cítím, mám-li žít...
A hodiny tak utíkají někam,
nepřišly s ničím, mohou dál tak jít...

Návštěva... Kdosi... balíček si nese...
Ah, moje knihy... tak jen dejte sem...
dál album dcerky, řádek pár snad zde se...
Ne, stačí podpis... zde je... J. S. M.

A zase čekám... Telefon tu řinčí...
Redakce... Co je? Znal prý jsem ho as?
X. mrtev! Bozi, vždyť mrou lidé jinčí
a já jsem myslil, že už dávno zhas...

A zase čekám. Ticho... Tužku beru
a papíru list... V minutě je tam
pár řádek – jak mi včera k podvečeru
napadly maně – zlostný epigram.

Je oběd, při něm hovor domácnosti,
co nového zde a co venku je,
kdo stůňou v okolí. Kam přišli hosti,
a soused že se brzy stěhuje...

A potom přijde pošta odpolední...
Z venkova noviny a psaní zas...
A tak to vlastně chodí ode dne ke dni:
Saharou život... Saharou je čas.

Snad rozhlas... Ano. Nejnovější zprávy:
Dnes byla deputace – Stačí. Dost.
Vzduch pomalu venku se jaksi tmaví,
vyjdem si. Zdravotní to povinnost.

Procházka... Všecko je tak okoukané,
bez zájmu... lidé... nebe... ulice...
Je k smíchu čekat, že se zázrak stane,
vždyť rodí se jen samé jepice...

Lucerny vzplály. Jisté ulehčení
přináší duši tahle noční tma...
Jistota jakás je v ní, že nic není
a jalový den že v ní dokoná.


17. II. 1939.