Mně protiven jsi, bílý měsíci,
s tou hloupě sentimentální svou tváří,
strašidlo hvězdné, věčně bloudící,
ty nepohřbený mrtvý samotáři!

Prý milují tě ještě básníci –
oh, ti snad, jenž též cizím světlem září,
prý těšíš duše láskou nyjící –
to’s pravý symbol, měnící se lháři!

Já nenávidím tebe. V jizbu mou
ty záříš září sinou, studenou,
v té chví cos, jak puch dálné mrtvoly –

ó já bych strh’ tu tvář tvou civící
a pohodil jí ve prach v ulici
k hře drobným dětem, když jdou ze školy!