Má zlatovlásko, už zas květen je tu...
Ach čas té divné srdce pohádky,
té trýzně, plesu, hloupostí a květu –
a přec je teskno zřít v ni nazpátky...

Kde je ta skřínka? V ní pár suchých květů,
tvé listy... májů našich památky...
Pojď, budem zřít v ně s tahem kolem retů,
jak zbožné duše v svaté ostatky!

Zde staré verše!... Jak jsem v let se dával
kams v šíré pouště, k hvězdám na nebe
a k čemu jsem tě všemu přirovnával!...

Jsme střízliví dnes... Čím’s mi řadu let,
dnes bych už vzletně říci nedoved’ –
já vím jen, čím bych byl dnes bez tebe!...