Teď v pokoj padá záře červánková.
Je chvíle, kdy se na vše vzpomene...
Na stěnách visí „Vojna“ Grottgerova,
ty vzdechy těžké, vzkřiky plamenné.

A bledá, štíhlá, rusovlasá vdova
zří na to nebe zakrvácené...
zří jakous pláň kdes v dáli od domova,
řev bitvy... tělo krví zbrocené...

Už není slz... Už se jen suše stená...
A na klavír se vrhá se vzlykem
– ten stal se duše její jazykem –

a hraje „Marche funebre“ od Chopina,
to hřmivé requiem všech lidských běd –
to jest jí modlitbou i kletbou teď...