Smrť nebere zde mnoho – ten život bere víc...

Ze staršího sonetu.

Mé klasy hezky zrály, vzduch čistý kol se chvěl,
a chrpy blyštěly svou jasnou ranní rosou –
nezvaný sekáč, Život, v lán mého žití šel
a chrpy pošlapal svou nohou hrubou bosou.

A do zrajících klasů vjel naostřenou kosou,
je na svou káru vrhal a sprostou píseň pěl –
a rozhled’ se... a smíchem tvář zkřivil tuponosou
a zapálil si dýmku a s károu dále jel...

Jde po strništi dívka. Má vlídný černý zrak,
má v černomodrém vlase vetknutý rudý mák,
a zástěrku má tmavou, kam vrhá chvílemi

jen ze soustrasti jakés lítostivé
klas přišlápnutý, květy položivé,
jež drsný sekáč nechal na zemi...