Ta bída života by nebyla tak zlá
– zvyk dovede zde mnoho zkořeniti
a renomovaný Čas vždy rány sešívá
a v torbě své vždy dost má jehel, nití –

– a chvilkou kmitne i v ní trochu pozlátka,
jež prostou duši může rozechvíti,
a chvilkou padne i do srdce pohádka,
v níž zpívá pták a voní kvítí –

Ach, bídu života by člověk nesl snadno –
však ten duch vlastní, zpurný, zžíravý
do všeho vlije vlastní otravy,

ta prolne vším a klesá k žití na dno...
Zvyk bez moci tu stojí zmámený,
a doktor Čas jen krčí rameny...