Jdou zelenavým světlem pěšiny,
jež habrovím kams dolů k vodě vede;
den svěží, modrý nádech krajiny –
nic kol jich pohled vábit nedovede.

Jdou harmonicky. Jejich řeč však přede
boj nenápadný, zápas jediný:
pomlčka, slovo, vzdech, jenž se rtů sjede –
vše mířeno je v soka slabiny.

Ví každý: kdo z nich opanuje pole,
má kořisť – povolného otroka,
té morálce se učí v lásky škole...

A chvilkou pohlednou si do oka
a velkou něžnost do pohledu toho –
však tajně zrak ten pátrá: Nuž, kdo s koho?...