Jsou lidé v dálné vlasti mé,
jichž mluvení jde nad zlato:
když několik slok srobíme,
nám vytknou vždycky to a to,

že dýchavičně kulhá to,
že Homér v rýmech zadříme –
nu, celkem, dle nich pojato,
my hezky na tom stojíme...

Můj sonete, ty víš a znáš,
že jeden laur je vždycky náš,
laur pravdy hořký... A v čas zlý

jsme přec jen něco dovedli
a můžem’ snad teď právo mít,
si také něco dovolit...