Ne kletby a ne pláč, jak v mladých dnech
jsme zvykli číst u pánů romantiků:
podivný smutek z moderních vlá kněh
bez jedné slzy, jediného vzkřiku.

Je to jak tichý, odměřený vzdech,
jenž v posled vane ze rtů mučedníku,
když po vzdorech a marných zápasech
ždá s resignací příštích okamžiků.

Já žehnám mu; jsou chvíle, kdy nás schvátí
cit zoufalého prázdna... Naslouchati
tu začne člověk s dechem zatajeným:

a již ten smutek vanem odměřeným
vlá k duši se všech stran... a člověk skorem
jásá, že není sám – že trpíme zde sborem...