Ten šumivý les vždy jsem miloval.
Kdys, hoch, jsem prolez’ všecka houští všade
a drozdy, datly, žluvy sledoval,
kde hnízdí as a zda už mají mladé...

A po letech les staffáží se stal
chvil, kdy se ruka kolem šíje klade,
a ret tak líbá, aniž by se ptal,
neb – s vědomím té okradené – krade...

Sny... pohádky... vše bylo kdys a kdes,
dnes zří se na to okem malé víry –
vše zmizelo, jen staffáž zbyla, les,

a člověk vstoupá nyní v chrám ten šírý,
by okřál jen pod kmeny, větvemi
a prohnal svěží vzduch zas plícemi...