(PANÍ LEONTINĚ MAREŠOVÉ.)

Toť jediný, jenž není žitím syt,
z těch všech, co jsem kdy v světě poznal lidí,
s mudrce klidem umí život žít
bez reflexí, z nichž otrava se klidí.

Nemluví mnoho, umí vyznačit
očima, gestem, co chce, cítí, vidí,
k haně i chvále umí kliden být,
má na svém dost a jiným nezávidí.

V těch očích, jež se světu stále diví,
má celé moře modré neviny –
a v drobných ústkách teprv zoubků pár.

Je to ten jeden andělíček živý
z Raffaelovy dole Sixtiny,
ten v levo. Synovec můj, rok je stár...