Rovina do šíře, rovina do dáli,
v ní vísky s bílými chalupami,
na krajích obzoru jakoby splývaly
ocean zeleně s oblohy končinami.

Rozmary osudu mě v kraj ten zavály...
Já chtěl psát hořké své epigramy
na tu moc neznámou, jež los tak zoufalý
všem dává, kdož dýší pod hvězdami...

A ta zem leží zde v tvůrčí síle,
ve velké práci své... A já ji sledoval
den za dnem činnou a prostou, věrnou.

A v posled žil jsem s ní... A hořké cíle...
smutný los lidstva... náš bědný svět i můj žal
zdá se mi hříčkou být jen malichernou...