Ty, který míníš, že jsi dobu svou
do sledních temných koutů pronik’ chvatně,
jenž její obraz barvou pravdivou
chceš podat na nelichotícím plátně,

jenž doufáš, že tou barvou strašlivou
jí memento, jí výstrahu dáš platně –
ó mistře, s duší velkou, tesklivou,
jak’s ideální – a jak znáš ji špatně!

Dnes před obrazy těmi potají
jen fantasii svoji lehtají –
a tragika to věru k zoufalosti:

Soud této pokrytecké společnosti
tvé jméno přibil na sloup pranýře
se znakem svého kuplíře!