Má rodičko, po dlouhé řadě let
dnes kladu sonet pod tvé jméno zlaté,
jen sonet tam, kde měl bych hymnus pět,
jen verše, kam modlitby patří svaté.

Oh, člověk musí projít cestou běd
a mnoho pohřbít v mnohé bouři klaté,
vše proklínat, co chtěl kdy návidět
a zoufat, plakat musí častokráte,

pak cynicky se musí vysmívat
frivolní, hrozné písni životní,
by mohl akcent slovu „matka“ dát –

a hnusna mu ta píseň musí být,
by řek’, že vždy a všude slyší z ní
to „matka“ jako svatý refrain znít...