Já psal, tys čet’ a, jak to často bývá,
přátelství kvítek mezi námi zkvet’,
a proto slušno, bychom slova tklivá
si při rozchodu řekli naposled.

Ty víš, můj drahý, že už řadu let
ten sonet báječné žně u nás mívá,
však velcí mistři požnou všecko hned,
když přijdem my, už strniště jen zbývá.

Tož nelze klasy vzácných pravd a rad
ti na těch stránkách bujně předkládat
a proto, prosím, kytici tu vem –

je to jen chrpa s rudým koukolem,
to krvavé v ní jen mák planý jest –
tak, jak to roste podle prašných cest...