Oh, tenkrát naivní byla jako dítě,
ten vzdušný zjev se vždy jak mlha nes’ –
(mám, tuším, staré verše o tom kdes
a nevím – snad jsem zbožňoval ji skrytě).

A čas je lotřík, jenž vše krade lítě
a z okradených rád si ztropí ples:
po dlouhých letech potkal jsem ji dnes
a mluvili jsme leccos spolu hbitě.

A jaký dojem já si u ní schoval
dnes, nevím; ona není změněná,
a já přec pamět svoji opravoval:

Ten vzdušný zjev – je zatím hubená,
ta naivnost – je to hloupost bez ostychu...
Bodlo to v srdci... Ale je to k smíchu...