Zrak báby mé prý modrým leskem hrál,
vlas její černým, čelo sněhobílým,
prý básníř jeden o ní znělku psal
způsobným tehdy slohem roztomilým...

V zrak kalný já se bábě zadíval,
v to čelo žluté s vlasem řídkým, bílým,
ten sonet, psaný švabachem, jsem znal,
ten ponoukal mě k žertům rozpustilým...

Dnes teskno mi, že vše tak pomíjí,
že vůně veršů, čela lilií,
i mně dnes drahých, neušetří čas,

že směšným bude veršů těchto zvuk,
že nad tím svadlým čelem jednou vnuk
též řekne: vanitatum vanitas...