Je směšný dnes těch dávných veršů vztek
i žaloby, jež člověk k nebi lil,
kde by byl boha tak rád k soudu vlek’,
že při stvoření ten svět pokazil!

Ó, pán bůh v tom už moudrým mistrem byl,
že tehdy patře v rouhavý náš věk
to živobytí tak nám upravil,
by nevyrost’ nám pyšný hřebínek!

Ó pane bože, jenž teď svoji plec
kdes halíš v stříbrostkvoucích mráčků lem,
kde vše ti zní jak harmonický ton –

z té brázdy, kterou táhnu životem,
ti volám za vše dík. I za ten skon,
jenž, třeba pozdě, přijde jenom přec!...