Ty vzdycháš toče na zad zrak,
že: tenkrát bylo přec líp jen –
však nebuď, brachu, zasmušen,
to’s tenkrát říkal také tak.

A v onom „tenkrát“ nejinak
jsi po minulém tesknil jen,
a v onom zas dál, až bys pak
se ocit’ v blahu dětských plen.

I v plenách těch bys žvatlal snad,
kdybys moh’ mluvit vzpomínat:
Oh, tenkrát bylo přece líp...

Toť osudu je starý vtip –
a proto bude dobře snad,
až nebude lze vzpomínat...