To není vzduch, to už je vody var,
jenž proniká tě, kol tebe se lije,
to není lenost, toť už smrti spár,
jenž se tak zvolna noří do tvé šíje.

Naproti žhavý bílý trottoir,
zelené všude v oknech jalousie,
šedivý prach se oknem k tobě vije –
zem, nebe jeden hrozný velký žár.

Přivřené oči, duše zmalátnělá,
tak sedíš tady bez hnutí a tich –
tvé „já“, tvůj život, tato země celá

je ti tak hrstkou věcí bezcenných,
že bys po všem tom steskem sotva vzdych’ –
kdyby ta duše z těla vyjít měla...