Plod hořký naší doby v plné míře
jsme my tak záhy, záhy sklidili...
Nás vychovali jako za pastýře
kams do antické luzné idylly,

svět zdál se nám být jakés dobré zvíře,
jež s touhou jenom čeká na chvíli,
by mohlo nám dát mléko na talíře
a vlnu, v níž bychom se zhalili...

A teď? Jen trpký úsměv máme teď
– ne pro sebe, my žijem’ netečně
jak otřískaná, bezovocná sněť –

však pro tu mláď, jež nemá drápy, zuby,
jež kvete, sní, svou illusí se chlubí
tak důvěřivě – a tak zbytečně...