Už o své zemi věru všecko víme,
už známe měsíc, známe slunce zlaté,
už mléčné dráze hezky rozumíme,
jak, proč a kam se bělá, vine, mate,

oh, známe tolik, že už hrdě smíme
dát livrej služky babce v pouta spjaté,
té přírodě, a jen jí poručíme,
jak, co si přejem – jí to bude svaté. – –

Jak je to k smíchu! Snad mu hledíš v líc,
snad přírody x nejtemnější všech,
v tvé náručí teď sladce, klidně dřímá –

Ó ženy, ženy! Jak bych zraky svýma
zřel moře aforismů, slok a kněh –
a vše to troska, kousek, dým a nic!...