Já vím, jak doba rokoka ti milá,
má ženo, proto jsem ten sonet psal,
já dobře tuším, jaká tajná síla
tě k oněm věkům víže dál a dál.

Ten dávný čas ti líc i duši dal,
tys v dnešním světě jaksi opozdilá,
versaillský park neb jeho zářný sál,
toť místo, kde bys byla právem žila.

Rokoko malby, fontán, palác, sad,
rokoko účes, šperky, chůze, šat
tě uvádí vždy v nadšení a ples –

Rci, odměníš ten chudý sonet dnes,
jak lichotivě odměnila bys
madrigal něžný ve Versaillu kdys?