N. N. K.

Ta smavá Jitra v bílých košilkách,
jež zlatým prstem spánek s očí plaší,
svět obalují v bleskotavý prach
a fialek dech sypou v duši naši –

ta Poledne, jež přijdou s růžemi
v své bílé ruce, vinou je kol hlavy,
co zatím v šíř i dáli na zemi
svit slunce leží nádherný a plavý –

ty Večery, ty štíhlé, diskretní,
jimž dáme v dlaně hlavu unavenou,
co zatím kolem píseň cikád zní
a louky dýší vůní roztouženou –

ty Noci tiché, které černý zrak
a v něm hvězd plno bezbolestných majímají,
kol čel a duší našich bledý mák
svou dobrotivou rukou oplítají –

já v otroctví jal, já je pevně spjal
řetězem, vyšlým z žhavé výhně přání,
a k službě Vaší posílám je dál
před smutné, tmavé oči Vaše, paní.

A na cestu jsem svítil za nimi
červenou krví révy spravedlivé,
a provází je kroky tichými
mé Přátelství v své oddanosti tklivé...