Toť original! Zvláštní člověk!
Svérázný hloubal, velký mudrc!
A dobrý básník! Aspoň tvrdí
tak každý, kdo čet verše jeho –
já ovšem nečet jich, neb nemám
ni kdy, ni chuť, ni trpělivost –“

tak vyzníval soud světa o něm,
jenž stár jsa pětadvacet roků
šest knížek veršů dosud vydal,
(kritika svorně psala o nich,
že setkány jsou z vůně květin,
paprsků luny, barev duhy,
a stesků večerů těch letních,
kdy slunce zmírá v rudém plášti).
Byl na právech a medicině
až na fakultě filosofů
zakotvil pevně; totiž vyslech
sem a tam přednášku, kde bavil
víc profesor jej, posluchači,
než thema samo. Pevnou basi
měl pro život již zajištěnu:
po otci rentu. Otec jeho
slul sice jako milionář,
leč po smrti se ukázalo,
že pověst značně zveličila
i proslulost i váhu jmění,
a slušná renta byla všecko,
co zdědil syn. Dvé protiv žilo
v tom poměru: kde otec hrabal
a význam peněz nad vše cenil,
syn lhostejen byl vůči tomu,
co bohem našich časů sluje
a penězi se zve. V dnech mládí
už – otci k hrůze – ukazoval,
že smysl, úcta k nim mu schází,
a vše, co možno koupit za ně,
že bez ceny je v očích jeho.
Ba, odpor k nim rost: byly chvíle,
že dotýkal se jenom s hnusem
těch pošpiněných pestrých lístků
a snášel je, že snést je musil,
že otrokyně v nich jen viděl,
jež starají se o kuchyni,
byt, šaty, knihy, tramvaj, auto,
o výlet za hranice časem,
a chudáka mu klidí s očí,
jenž přijde s rukou nataženou
a o hladu a bídě skuhrá. –

Jan Krejza zval se. Nebásnicky
zní tohle jmeno v písemnictví,
kde umní mistři překřtí sebe
na Vrchlického, Krásnohorskou,
na Březinu a na Mahena
a řad jmen jiných. Poesie
mu byla vírou, náboženstvím
v dnech svátečních; a ve dnech všedních
sklem čistým, jímž se díval na svět,
na lidi, duše jich i činy,
na věci minulé, i na běh
svých časů; duch a jazyk jeho
neznaly v ničem kompromisů,
i ten i onen nerozčísnut
šel všude za příkazem bible
o řeči naší – „zvláštní člověk“
a „original“, „hloubal“, „mudrc“.