Byls u Řekyně? –
,Byl.‘ –
– A ona? –

,Já večer k ní a teď jdu od ní.
Polovic peněz stačilo mi
otevřít její nepřístupnost.
Což nepřístupnost? – Byl to obchod:
Za deset modrých – chceš dát sebe?‘

– No, vidíš, Václave, jsem kliden.
Jak člověk bývá, když se splní,
co pevně čekal. –

,Ty jsi blázen! –‘

– A dál jdi na lov. Za dva dny zas
se uvidíme. –
,Co chceš počít
teď s Řekyní? –‘

– Nic, pranic, hochu,
je volna. Chceš-li, ujmi se jí,
snad že je žena všelijaká,
však člověk dobrý. Já už asi
jí neuvidím. –
‎Koníř vyšel.
A básník dal se do snídaně:
srk kávy – odstrčil tác celý,
vzal cigaretu, dvakrát vdechl
kouř její – odhodil ji s hnusem.
A myslí: týden tomu, stál jsem
na plném slunci, květen voněl,
a já byl šťasten. Dneska ležím
v polární zemi, mlhy, zima,
já potlučen a hlavně ležím
tu sám a sám, a nikde ruky,
po níž lze sáhnout. I ten Koníř
má nyní jakés hospodářství,
kam nemám přístupu. Nic neřek,
leč zadívá se kamsi v dáli,
a zase prchá... básník prý má
o jeden smysl víc, tím cítí,
co emanuje z lidí druhých,
byť kryli to a kumšty řečí,
gest, pohledů tě odvést chtěli
jak čejka od hnízda svých mladých.
Oh, přítel Koníř – díky bohům,
že upřímný je aspoň v něčem,
co je a bylo. Přijde-li cos
v jev jiného, já přijmu všecko,
jsem připraven a proto nelze,
bych překvapen byl. –

Zaklepání,
a vešla bytná: ,Slečna Anna
pár slov chce říci – může vejít?‘

Krev vrazila mu k hlavě, v oči
a na svou bytnou němě zírá.

,Jen na chvilku, jde do úřadu.‘

Kýv hlavou. Vejde bledá, vážná
má provinilý plachý pohled:
,Hleď, Jene, měl jsi slavný svátek
a společenské povinosti
as zajaly tě, žes mi nedal
ni známku žití. Odpouštím ti.
A zde ti nesu malý dárek,
má stále státi na tvém stolku,
je opozděn –‘ a vybaluje
z papíru cosi barevného
a na stůl staví. Pagoda to,
Číňanka umně provedená,
úsměvná s otevřenou pusou
složeny nožky, ručky nese,
jak požehnat by jimi chtěla –
Řekyně ťukne do hlavičky
a do rukou, a ona kývá,
jazýček rudý povyplázne
a stáhne, rukama pak hýbe
jak dít by chtěla: Pokoj, ticho –

,Co je ti, Jene?‘

Básník zírá
na pagodu a modré oči
jsou tupy, trochu zamlženy.
,Co je ti, Jene?‘ teď se chvěje
i její hlas.

– Nic, slečno Anno,
jen kdybych doved oceniti
pár šťastných chvilek minulosti,
chtěl bych vám za ně poděkovat.
Leč přítomnost zná jedem zabít
i upomínky –

Vzlykla slabě,
pár velkých slz se vyvalilo
jí z tmavých očí. Beze slova
a bez pohledu odcházela.