Slaměný klobouk vsazen na vlas tmavý,
z pod něho zří dvé hnědých plamenů –
kolikrát za den tak se před mě staví,
kolikrát za den na ni vzpomenu!

Co ještě dnes chce zrak ten vyčítavý,
co chce ten zbytek mojich jarních snů?
Vzpomínky? Má je. Žel? Žel ten mě tráví,
ten moh’ už splatit vinu dávných dnů...

Chce mstít se? Zač? A chceš-li, viz ty řádky:
já klidu nemám, štěstí přízrak sladký
mě minul. Žití mé jen smrt je pomalá.

Jsem bědný, roztrpčen a hůř a dneska víc,
než když’s mi soucitně tam hladívala líc,
a tiskla hlavu mou, v mé vlasy plakala...