Teď o ni srdce s rozumem se hádá,
a každý z nich vítězí na chvíli:
na zimu žití rozum myslit žádá,
však srdce chce snít jarní idylly.

A mezi nimi ona sem tam padá:
modlí se, pak čte román unylý,
v hrob touží, pak se rázem v dumy vpřádá
o vášních, které by ji opily.

Můj říjen tady – hlasem nejklidnějším
ti říká – zatím člověk vždy ji vidí
na líci s pudrem, v šatě nejmodnějším.

Noc propláče – pak hned jak děvče sní.
Podzimku astry z duše nenávidí
a je v něm vždy jak vosa nervosní.