Ten modrý arch – sta hromů – teď ho stih’
v rozkvětu síly... vztek a vzdor tu marný,
svlek’ uniformu, hluboce si vzdych’,
pensisty život začal jednotvárný.

Dni jako moře... každý smuten, tich,
a život jak lán pouště suchopárný;
tu jednou z rána vzrušeně se zdvih’
šel, byt si najal zrovna u kasárny.

A znovu žil. Den co den v okně stával
a zíral na dvůr, rekrutů kde šik
byl honěn v před a v zad a v levo, v pravo –

při každé chybě zlostně pěstí mával,
klel neustále, někdy hlasně vzkřik’
a zřídka jenom mručel: Hoši, bravo!