Já vím, že nevím nic! Česť tomu, jenž to prál
a větou jedinou chyt’ celou moudrosť žití...
Ó není báse zde, na níž bys pevně stál
a klidně patřit moh’ na časů vlnobití!

Co pravd tu bylo už s pevností žulných skal,
co zásad, názorů! A vše to vždy se sřítí
jak písek. Lidstvo jím se vleče dál a dál
a novou skálu chce zas někde postaviti.

Už nohy klesají a do písku se boří,
jen ruce hořečněj’ ty nové valy tvoří,
zrak zemdlen touhou je po klidném zátiší...

Číš vzhůru, přátelé! My, jenž vše popíráme
a hořký úsměšek z těch marných tuch dnes máme –
jsme pravdě největší snad přec jen nejbližší!