Vlastenci staří, jenž už dávno leží
pod deskou v klínu mohyly,
své staré znělky v potu, trudu, stěží
a nemotorně robili.

Pak ti, kdož přišli, dvoje čtverospřeží
si rýmů nejdřív v papír vstavili,
však jak v ně práskli, rýmy běží, běží,
až pasažéra – jádro – ztratili.

A pozděj sonet byl jak výstřel z děla:
vyrazil kouř, a rána zaduněla,
zda ostře – slepě – pro kouř nevíš už.

Moderní sonet nyní jest jak nůž,
vylétne z pochvy, v modro zahrává
a když se tkne, do krve řezává.