Teď se svou kulturou a se svou poesií,
a s plody přísných věd a velkých theorií,
krev v žilách uvadlou a nervy strhané,
v dny příští hledíme a strach nám mrazí šíji:

Vzduch mrtvý leží kol: co odtud nastane?
Ze země chvílemi vzdech těžký zavane.
Čas bouřný valí se a mračna obzor kryjí.
Co přijde, stihne nás sesláblé, bezbranné...

Ach, dávný praot náš, jejž vzpomínáme stydně,
jenž lesem polonah a nivou těkal klidně,
jenž v pěsti třímal kyj, spal kdesi ve skrejši,

jed’ maso syrové, ba teplou krev i píval,
měl divý vlas i vous a zle se ve svět díval –
ten praot barbarský byl přec jen šťastnější...