Ach, často, často člověk vzpomínává,
když půle žití zapadla už v stíny...
A nevím, co se všecko jiným zdává –
já vím, že mám vždy jenom pocit špíny.

Jak bych byl vstoup’, když doba dětství smavá
mi uprchla, v střed rmutné kalužiny,
a jdu a jdu, a špína neustává
mi stříkat v líc – ne, nemám pocit jiný...

Co těšilo mě, co jsem rád kdy míval,
več věřil jsem a všecko, co jsem ctíval,
idee, lidé – na všem je ta špína...

Mé upomínky!... Přítomných dnů řadu,
jež plyne chladná, omrzelá, líná,
v bezesných nocích potichu k nim kladu...