Po letech jednou (optimista pěl),
vyoře člověk meč kýs zrezavělý,
a nad tím mečem vzdychne jeho ret:
„Tož tím se lidé kdysi zabíjeli!...“ –

– Ó, za pár roků (jsem dnes já zas čet’,
psal optimist to věrou rozechvělý),
pták bude stavět hnízdo v jícnu děl
kdes v koutě ráje, jímž svět bude celý. –

Ta prvá věta stará je sto let.
Ta druhá z dneška. Obohatí obě
optimistickou fraseologii.

Od mečů k dělům zatím přešel svět
a doufá, že už stroje zrobí sobě,
jež za minutu ran stodvacet sijí...