Šeré ráno, šerý den,
nebe jako z oceli –
šedé světlo do oken
zří jak žebrák nesmělý.

Kotouč slunce zvetšelý
stranou mdle se leskne jen
jako plech, jenž pohozen
leží v schladlém popeli.

Člověk s resignací zří,
jak se staví v šedý řad
to „dnes“, „zítra“, „pozítří“ –

nemá stesků, nemá tuch –
leda moci jak pár much
po ty dny kdes v koutku spat...