Já zažil leccos... V hlučném slavopění
mou hlavu mnozí laurem věnčili,
já vzal to klidně, nepad’ v opojení
a nedal zmást se ani na chvíli.

Vztek jiných, hloupost, neporozumění
mi mnohou ránu také vsadily,
já prohled’ je, a rány v okamžení
ranami více pro mne nebyly.

Jen jedno v kůži moji necitlivou
vniklo a vniká: jedovatým bodem
ty tenké jehly, jež jsou mezi námi

už jaksi modou, jež i dobrý známý
v slově a písmě s obratností tklivou
ti v tělo zatkne – jen tak mimochodem...